Ujasnění pojmů

Na počátku vzniku každého nového řeholního řádu stojí jeho konkrétní zakladatel se svou vizí, v tomto případě sv. Jan z Mathy. Je neuvěřitelné, jaké dílo dokázal spolu se sv. Felixem z Mathy v té době vytvořit: nadnárodní organizaci fungující napříč kontinenty a staletími. Ten úspěch se skrývá ve dvou slovech: řehole (ve smyslu práce, odříkání, závazek) a řád (logický systém, pořádek).

Naše představy o životě v klášteře jsou často zkreslené. Buďto si ho romanticky idealizujeme nebo jsme zatížení předsudky. Kláštery určitě nevznikly jako útulek pro nešťastně zamilované, jak by se mohlo zdát ze známé věty: „z nešťastné lásky odešel do kláštera“. Čím byly kláštery ve skutečnosti? Naše nejobsáhlejší encyklopedie – Ottův slovník naučný  – k heslu „klášter“ říká:

KLÁŠTER (z lat. Claustrum)  – společné obydlí řeholníků nebo řeholnic, kde v uzavřenosti před světem žijí, aby zachovávajíce tři rady evangelické slibem utvrzené směřovali k dokonalejšímu životu dle regule od církve schválené nebo aspoň trpěné.

Křesťanské kláštery vznikly hned v prvních staletích na Východě i na Západě. Zakládání klášterů mělo význam náboženský i sociální. Kláštery byly střediskem, z něhož dálo se pokřesťanštění širého okolí, jakož i upevňování víry. Z klášterů byli vysílání hlasatelé víry do krajin blízkých i vzdálených.

Spolu pak byly kláštery sídlem vzdělanosti a umění. Při nich zřizovány školy, jež těšily se veliké slávě, v nich uchovávány spisy spisovatelů křesťanských i klasických, v nich pěstěny vědy bohoslovné i profánní v nich věnována péče veliká uměním výtvarným, architektuře, skulptuře, malířství. Dále získaly si kláštery velikých zásluh o kultivaci země, mýtěním lesů, vzděláváním polí a odvodňováním bažin jakož i tím, že lid naváděly k lepšímu a úspěšnějšímu hospodaření. Kromě toho byly kláštery vždy ústavy charitativními, v nichž chudině a opuštěným dostávalo se výživy, útulku a práce; v dobách nejkrutějšího poddanství činily pak kláštery čestnou výjimku,  z čehož úsloví:  »pod berlou dobře se žije«.

Účel klášterů jest nyní různý. Buď je to hlavně život kontemplativní, nebo život účinné lásky k bližnímu, jako ošetřování nemocných, konání misií, vyučování mládeže, péče o sirotky a nalezence, vykupování zajatých, duchovní správa apod., nebo obojí. Jindy bylo to ještě u některých klášterů hájení země svaté proti Saracénům a ochrana křesťanství vůbec (řády rytířské).

Všechny řády a kláštery stojí pod svrchovaným dozorem papežovým, jenž jurisdikci nad nimi vykonává skrze zvláštní kongregaci pro záležitosti biskupů a řeholníků. Mimo to má každý řád v Římě svého kardinála – protektora.

K založení nového kláštera potřebí kromě dovolení biskupa příslušné diecéze a svolení papežské stolice i toho, by tázání byli interesenti místní, totiž farář, obyvatelé místa a představitelé klášterů v místě již existující a ve vzdálenosti menší, než 4000 kročejů od nového kláštera se nalézajících. V Rakousku pak nutno jest též svolení vládní. Při tom třeba prokázati, jakým způsobem o výživu členů kláštera bude postaráno a kolik členů v něm dlíti bude.

Kláštery, od kterých kláštery jiné byly založeny a bratřími řádovými opatřeny slují mateřskými. Uspořádání kláštera jest takové, že v budově klášterní kromě cel pro jednotlivé členy nalézá se též síň kapitolní, refektář, knihovna a oratoř, není li též kostel ku klášteru přistavěn.

Bratři klášter obývající jsou buď professí (kněží nebo laikové)nebo obláti. Příslušníkem řádu stává se každý složením professe, jest je buď prostá nebo slavná. Ti, kdož na složení professe se připravují, slují novici. Klášterům přísluší též dle kanónů církevních právo útulku (asyl).

Tolik citace.

Po stránce stavební je obvyklé, že klášterní budova ukrývá vnitřní čtvercové atrium „rajský dvůr“, přičemž jeho jednu stranu může uzavírat klášterní kostel – tak je tomu i v Zašové. Do rajského dvora není vjezd a odlišuje se tím od hradních nebo zámeckých nádvoří. Rajský dvůr tak tvoří spolu s křížovou chodbou, která ho ze všech stran obepíná, onu pověstnou uzavřenou oázu klidu a klášterního ticha. Křížová chodba (jinak ambit) bývala v jižních zemích ve směru do dvora otevřená – na způsob podloubí. V našich klimatických podmínkách jsou arkády zazděné a opatřené okny. Uprostřed rajského dvora bývá z praktických ale zvláště symbolických důvodů zdroj vody – studna.

Z křížové chodby jsou přístupné další klášterní místnosti – především ty, které slouží jako společné a svým způsobem společenské – kapitulní síň („zasedací místnost“), refektář (jídelna), místnost pro návštěvy knihovna a další. V patře jsou zpravidla cely (ložnice) a zvláště tato část kláštera je součástí tzv. klauzury – pro veřejnost zcela uzavřené části kláštera. V klášteře se pochopitelně nacházely i další místnosti podle potřeb a zaměření řádu. Pokud je součástí kláštera i kostel, pak je přístupný i přímo z kláštera – tak tomu je i v Zašové. Také kostelní oratoř – místnost pro společné modlitby řeholníků – je přístupná přímo z kláštera, zpravidla z úrovně jeho prvního patra. V našem kostele bylo propojení kostela a oratoře zřejmě už někdy v období po zrušení kláštera zazděno. Součástí kláštera může být i vlastní kaple, zvláště pokud klášter stavebně přímo nesousedí s kostelem.

Je potřeba si uvědomit, že ne každý dům, ve kterém žijí řeholníci, je automaticky klášterem. Klášter (nebo též konvent) je především samostatná správní jednotka striktně definovaná v organizační struktuře konkrétního řádu, dalo by se říct, že klášter je „právnická osoba“.

Pro ilustraci: V Zašové máme zkušenost, že zde za éry Ústavu sv. Josefa dlouhodobě působily řádové sestry. I když v určitém období byla jejich komunita početně velká, nikdy se v této souvislosti nemluví o zašovském klášteře školských sester de Notre Dame. Svůj klášter, ke kterému příslušely, měly sestry jinde, a to navzdory tomu, že v Zašové žily a pracovaly v klášterním objektu.

Komunita řeholníků, které nebylo přiznáno postavení samostatného konventu (kláštera), je označována jako rezidence a přeneseně se to vztahuje i na jimi užívaný objekt. Proto platí, že u nás měli Trinitáři pouze dva kláštery: v Praze (1708-83) a v Zašové (1728-83), krom toho byla trinitářská rezidence v Holešově (1747-83) a Štěnovicích (1753-83).

Ostatně i v případě zašovských trinitářů se hovoří v prvních letech (1725 – 28) pouze o rezidenci a až v roce 1728 povýšila generální kapitula dosavadní zašovskou trinitářskou rezidenci na konvent (klášter).

Na obr. první – mateřský – trinitářský klášter v Cerfroid (Francie) – stav z roku 1540 (klášter vybudován kolem r. 1200). Budovy konventu přiléhají ze strany ke klášternímu kostelu a spolu tak uzavírají čtvercový rajský dvůr. Toto jádro kláštera pak obklopují další, převážně hospodářské budovy, protože kláštery byl vesměs i soběstačnými, samostatnými hospodářskými jednotkami.

Reprodukce převzata z Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích (M.N. Buben 2007)

 

 

 

 

Napříč staletími…