ŽIVOT FARNOSTÍ – občasník pro Val. Meziříčí a Lešnou – březen 2018

Matice zašovská

Čtenáři jistě dobře znají Matici svatohostýnskou a mnozí jsou dokonce jejími členy.  Ani Matice svatokopecká nebo velehradská nejsou neznámými pojmy. Matici cyrilometodějskou známe jako vydavatelku Světla a další náboženské literatury, o Matici radhošťské se ví, že se stará o cyrilometodějskou kapli, avšak o Matici zašovské slyšíte asi poprvé – a přitom působí doslova za humny.

Impulzem pro vznik tohoto spolku se stal rok 2016, kdy obec získala do vlastnictví areál bývalého kláštera, v němž kdysi působilo 13 řeholníků starodávného řádu trinitářů.  Klášter byl vybudován při zašovském poutním chrámu Navštívení P. Marie v letech 1725-8, tedy bezprostředně po dostavbě samotného kostela. Bývalý klášter má pohnutou historii, jejíž přiblížení by bylo nad možnosti tohoto článku. Výsledkem těchto dějinných událostí byla paradoxní situace: v samém centru obce se starou poutní tradicí se nachází rozlehlý původně církevní objekt, který však fakticky nikdo nezná. Poutníci ani místní občané do něj za celý svůj život nevstoupili a ví o něm pouze tolik, že existuje. Výjimku tvořilo jen několik málo zaměstnanců, kteří zde pečovali o klienty domova pro postižené. Bylo totiž jakousi poťouchlou zálibou odpovědných komunistických funkcionářů koncentrovat v původně církevních stavbách u poutních chrámů osoby duševně postižené. Zašová nebyla výjimkou. Našim občanům slouží ke cti, že se s obyvateli „ústavu“ sžili, trpělivě snášeli jejich někdy svérázný způsob komunikace, respektovali je a měli je rádi. Protože do Zašové přišli tito klienti v mladém věku, byli nazýváni důvěrně „ogaři“ a toto označení jim bez sebemenšího hanlivého přídechu zůstalo i v dospělosti. Když bylo v rámci tzv. transformace soc. služeb rozhodnuto, že „ogaři“ musí ze Zašové odejít, bylo nám jich líto. Cítili jsme to co oni – zašovský klášter se za ta léta stal jejich domovem, personál jejich přáteli, takřka rodinou….

Od dob císaře Josefa II., kdy byl spolu s mnoha jinými také náš klášter zrušen, sloužila část jeho východního křídla jako fara a tak je tomu i nadále. Obec převzala tu větší část bývalého kláštera, která byla posledních 70 let v držení státu. Obec tím zamezila jeho dalšímu chátrání nebo nevhodnému využití, což by reálně hrozilo, pokud by se klášter dostal do rukou nezodpovědných spekulantů.

Matice zašovská vznikla z iniciativy několika málo místních občanů, které svedl dohromady zájem o historii, ale především o budoucnost kláštera. Tento „spolek přátel zašovského kláštera“ si vybral jméno Matice zašovská. Hlásí se tím do rodiny ostatních moravských Matic, ale navazuje tak i na odkaz předků, kteří spolek téhož jména založili v Zašové už v roce 1946 – tento ale pro nepřízeň doby zanikl dříve, než mohl rozvinout svou činnost.

Proces od prvního formování až k samotnému vzniku a úřednímu uznání spolku probíhal v měsících na přelomu let 2016-17, ale souběžně s tím už členové budoucího spolku vyvíjeli samostatně i společně aktivity, které předznamenávaly budoucí směřování a cíl Matice. Byla vytvořena základní vize a koncepce využití klášterních budov i celého areálu a učiněny první kroky k získávání podpory této myšlenky u veřejnosti. Uskutečnily se dny otevřených dveří, výstava, benefiční koncert, divadlo na trinitářské téma, vydali jsme nové pohlednice k propagaci Zašové jako významného poutního místa Valaššska.

Naším konečným cílem je, aby bývalý trinitářský klášter sloužil veřejnosti (to znamená všem poutníkům, turistům ale i místním občanům) způsobem, který by nebyl proti duchu této původně církevní stavby, aby jeho budoucí využití nebylo v žádném konfliktu s jeho duchovní minulostí, aby byla pokud možno obnovena jeho historická tvář a respektována skutečnost, že objekt tvoří jeden stavební komplex s budovou kostela i fary a aby zde byla trvalým a důstojným způsobem připomínána mise řádu trinitářů i kongregace Školských sester de Notre Dame, která zde působila za éry Ústavu svatého Josefa.

Červenomodrý trinitářský kříž je součástí obecního znaku Zašové. Bylo by proto namístě, aby se jakýmsi jejím symbolem stal i samotný klášter. Chceme napomoci tomu, aby se nejen pro návštěvníky, ale i pro místní občany klášter stal otevřeným, důvěrně známým, důstojným, ale přívětivým koutem naší obce. Aby se pro všechny stal spolu s mariánským chrámem a s poutním areálem u pramene vody ve Stračce tím, co dodává naší obci punc poutního místa, co naši obec činí specifickou, čím je výjimečná. Vždyť která obec má svůj klášter?

Za zmínku jistě stojí i mnohé vazby zašovské a meziříčské farnosti. V loňském roce byl na domě U Fortelků obnoven obraz P. Marie zašovské a to i s rytířem u jejich nohou. Ten rytíř symbolizuje prvního zašovského poutníka. Přivedla ho sem sama Matka Boží, když mu pokynula, aby následoval ozdobnou šňůru vedoucí od spony na hrudi jejího pláště.

Dalším pojítkem jsou bratři Vranečkové – rodáci z Krásna. Václav Vranečka byl laickým členem řádu Trinitářů ve slovenské Ilavě a později v Praze a společně se svým bratrem Janem Bartolomějem, který byl v Zašové rektorem, dosáhli po mnohaletém a neuvěřitelném úsilí toho, že v Zašové vznikl po Praze druhý trinitářský klášter v našich zemích. Oba jsou pohřbeni přímo v zašovském kostele – stejně tak jako František Ludvík ze Žerotína – majitel mezříčsko-rožnovského panství. Je málo známo, že původně měl trinitářský klášter vzniknout při meziříčském kostele Nejsvětější Trojice

Mezi ctitele P. Marie zašovské patřil i meziříčský děkan Helmesini. Památka, která to dosvědčuje, je dokonce starší, než současný kostel. Votivní obraz – rozměrné plátno z roku 1707 –  představuje nemocného děkana Helmesiniho, vzývajícího Matku Boži o pomoc. Součástí obrazu je text, který ve zkráceném přepisu zní: „…do tak velké a nebezpečné nemoci upadl, že už žádné naděje nebylo, avšak on nejsvětější Matku Boží, jejíž obraz se v kostelíčku zašovském ctí, o pomoc žádal, a tak s pomocí její k náležitému zdraví přišel a na památku svého uzdravení tento zbožný obraz dal do tohoto chrámu svatého, napomínajíce všech, aby ve svých těžkostech a nemoci k ní se utíkali“.