Pěšky do Jeruzaléma – přednáška s promítáním

Foto – Petr Hirsch

Vydat se od nás na pěší pouť do Santiaga de Compostela je obdivuhodné. Jít v dnešní době pěšky z Čech do Svaté země – neslýchané. Ale šlapat pěšky do Jeruzaléma oklikou přes Santiago, Gibraltar a Řím je přímo šílené. S takovýmto „šílencem“ jsem se setkal a ze setkání nevznikl pouze tento rozhovor, ale i příslib přednášky spojené s promítáním snímků z této neuvěřitelné cesty.

Přednáška poutníka Petra Hirsche se uskuteční v neděli 25. března v 18 hodin v sále Kulturního domu Zašová.

Závazná rezervace míst v sále prostřednictvím info@maticezasovska.cz

***

Petře, co obsahuje a kolik váží poutníkův baťoh před cestou kolem poloviny Evropy?

Jsem – nebo lépe – byl jsem v této oblasti trochu megaloman. Při prvním vážení se ručička váhy zastavila na 22 kg. Neuměl jsem se úsporně sbalit, nedokázal jsem redukovat věci. Před poutí do Santiaga jsem měl pouze jedinou zkušenost s dálkovou chůzí a to byl přechod ostrovu Kréta, a tam jsem dokonce vláčel kolem 30 kg. V batohu nesmí chybět základní sada oblečení, věci pro spaní a bivakování – karimatka, spacák, celta, kolíky, šňůry, polní kuchyně (vařič, plynová bomba, ešus), dostatek jídla a sladkostí. Samozřejmostí je lékárnička a dobré vybavení do deště (chodíval jsem s pončem, které jsem zároveň využíval jako celtu). A našlo by se mnoho dalších drobností. Též jsem nesl dost elektroniky, zrcadlovku, přenosný počítač, náhradní baterie a kabely.

Iniciály vašeho jména – HP jsou zkratkou jednotky výkonu „koňská síla“ je to samozřejmě jen náhodná hříčka, nicméně – jak moc silný či trénovaný by měl člověk před takovou cestou být?

Možná čtenáře překvapím, ale já jsem byl kluk od počítače, který jednou, dvakrát týdně uplaval necelý kilometr v bazénu. A spíš takový rekreační chodec – jednou za rok na Sněžku. Tedy bez nadsázky trénink není nutný téměř žádný. Také tomu odpovídaly první dny pouti, kdy jsem měl problém s batohem na zádech ujít 15 km. Více času jsem odpočíval, než putoval. Ale den po dni se fyzička i kondička lepšila a po pár měsících jsem zvládl i 30 kg denně bez větších obtíží.

Jak často jste měl na tom 16 000 km dlouhém „vejšlapu“ chuť se na to vykašlat a sednout na vlak nebo letadlo?

Po pravdě – při cestě do Santiaga – prvních 4000 km a téměř 7 měsíců putování tato myšlenka nepřišla snad ani jednou. Když jsem se rozhodl pokračovat na Gibraltar, Řím a následně na Jeruzalém, tak jsem pár krizových okamžiků měl. Ale daly by se spočítat na prstech (obou rukou).  🙂

Pro pokračování v cestě i po dosažení původně vytyčeného cíle, jste se rozhodl až na místě (v Santiagu)  nebo jste s tou možnosti kalkuloval i cestou nebo dokonce už doma?

Prvotní záměr byl dojít do Santiaga. I to pro mě na počátku roku 2010 bylo něco nepředstavitelného. Jak jsem se blížil k Santiagu, tak jsem stále více cítil, že to nebude má konečná meta. A nebyla jí ani Finnistera (symbolický „konec světa“) – oblíbený to cíl poutníků. Naslouchal jsem sobě i znamením cesty a postupně jsem přijímal další výzvy kam jít dál. O mých veškerých motivech, proč jsem pokračoval na Řím a na Jeruzalém pohovořím při své besedě.

V Itálii jste cestu přerušil. Co bylo důvodem a jak moc se vám pak chtělo nebo nechtělo vrátit na místo a pokračovat směr Jeruzalém?

Důvodem byl slib mému velmi dobrému příteli, že mu přijedu na svatbu. V té době jsem putoval s přítelkyní ze Švýcarska a bylo tehdy mezi námi dost rozporů a nedorozumění, tak jsem se na společné pokračování v pouti ani moc netěšil. Ale příliš jsem to neřešil. Cíl byl vytyčený a tak jsem šel dál.

Po návratu jste avizoval pěší cestu kolem světa. Nakonec jste záměr přehodnotil, a pokud tomu dobře rozumím, nyní se spíše věnujete propagaci lokálního putování k tuzemským poutním místům. Co vás k tomu přimělo?

Jednalo se o příliš ambiciózní plán. Nevycházelo to z mého nitra, ze srdce. Byť jsem docela dlouhou dobu byl přesvědčený o tom, že je to tím pravým, čemu chci věnovat dalších 20 let života. Byl to spíš manifest a pokračování úniku před sebou samotným. V hlubokých švédských lesích, kde jsem šel třeba i týden sám, bez setkání s lidskou duší jsem si uvědomil, že bych na konci poutě kolem světa zůstal sám. Že tímto způsobem není možné navázat a udržovat dlouhodobý vztah. Prostě ve mně převládla touha po usazení se a po založení rodiny. Další z mnoha faktorů bylo i to, že mě začaly dohánět zdravotní problémy s mými zady, což mi putování značně komplikovalo.

Do Santiaga jste se nicméně vypravil ještě jednou a je o tom dokonce celovečerní film Camino na kolečkách. Která z těch dvou cest byla náročnější, hezčí nebo silnější co se prožitku týká?

To se nedá srovnávat. Jedná se o dva naprosto diametrálně odlišné prožitky. V roce 2010 jsem šel z domova, sám a zejména pro sebe. Pro své vnitřní uzdravení, jako východisko z náročné životní situace. Minulý rok a projekt Camino na kolečkách byla zkouška, kam jsem se posunul – zda jsem připravený pomáhat druhým. Bylo to organizačně náročné. Tým 8 lidí, kamarád na invalidním vozíku, realizační tým pro natáčení dokumentu. Spousta důvěry, kterou do nás vložili lidé, partneři a sponzoři. Každá z těch cest byla těžká, každá jiným způsobem. Ani jedné z nich nelituji, jsem věčný, že jsem to ve zdraví zvládnul (zvládli) a už se těším se na další poutní projekty.

Jak byste definoval rozdíl mezi poutníkem a turistou?

K takové definici se necítím být příliš povolán. Poutník je myslím v dnešní době chápán v mnoha rovinách, už se na něj nevztahuje nějaké škatulkování podle církevních norem a zvyklostí. Ovšem pokud mám uvést, co poutníka charakterizuje, tak je to určitý záměr nebo cíl, ke kterému poutník směřuje a upíná svou pozornost. Oproti turistovi je v jeho cestě jakýsi hlubší přesah, který neklade na první místo pobyt v přírodě nebo dosažení nějaké pamětihodnosti. Pro poutníka je klíčová už samotná cesta, včetně setkávání se s vlastní omezeností, s pokorným přijímáním nesnází a třeba i bolesti. Poutník jde se srdcem otevřeným a s vírou, že jeho krokům je žehnáno z vyšších sfér, tedy že kráčí s Boží milostí.

PETR HIRSCH

Poutníka Petra Hirsche se ptal Josef Krůpa. Film Camino na kolečkách běží od loňského podzimu v kinech a přednáška s názvem Šestnáctitisícovej vejšlap (spojená s promítáním Petrových fotografií) se uskuteční v zašovském kulturáku 25. března 2018.

SRDEČNĚ ZVEME