Papež František bydlí „u trinitářů“

O současném papeži je známo, že se odmítl přestěhovat do tradiční papežské rezidence, ale zůstal nadále bydlet v Domě sv. Marty – ve vatikánském „hotelu“ kde byl i s ostatními kardinály ubytován už v době papežské volby. V červenci 2017 vyšel na webu Rádia Vatikán zajímavý článek, ze kterého vyplývá, že tento současný domov papeže Františka má trinitářskou historii.  Článek přetiskujeme ve zkrácené podobě:

Uvykli jsme ranním kázáním, která papež František již několik let pronáší v kapli Domu sv. Marty. Přibližme si dějiny místa, které je nyní papežovým domovem.

                                          

O zřízení hospice a kostelíku sv. Marty, který – podle starého římského rčení „svítí na cestu sv. Petrovi“ – požádalo několik členů papežské domácnosti za pontifikátu Pavla III. (1468-1549). Tento papež, který např. schválil Tovaryšstvo Ježíšovo (1540) a svolal Tridentský koncil (1545), tedy povolil založení nevelké nemocnice s kaplí a hřbitovem pro nejchudší nemocné papežského dvora.

Na počátku 18. století však už byla nemocnice sv. Marty v tak zchátralém stavu, že papež Benedikt XIII. uvítal zájem bosých trinitářů. Listinou datovanou 11. 12. 1726 jim objekt svěřil a vyzval je ke zřízení ubytovny pro trinitářské poutníky všech národností.

Trinitáři nepovažovali vatikánskou sv. Martu za klášter, nýbrž za takzvaný hospic, jak byly nazývány komunity formované pouze několika řeholníky. Víme, že v roce 1733 zde bydlelo šest bratrů. Papež Pius VI. si mezi nimi vybral některé ze svých zpovědníků – do dějin vešel poslední z nich, o. Jeroným od sv. Jakuba, který papeže Braschiho věrně doprovázel až do smrti v exilu francouzské Valence (29.8.1799).

Navzdory zákazu řeholí během římské republiky a napoleonské nadvlády setrval ve sv. Martě jediný trinitářský řeholník Jan, který po čtyřicet let pečoval o bohoslužebný chod kostela. Poté, co italští trinitáři téměř vymřeli, přešla správa sv. Marty na španělské bratry, a to dekretem z roku 1819. Již o desetiletí později ale Pius VIII. opět začlenil sv. Martu do vlastnictví italských trinitářů – klíče od objektu dostal nový představený, o. Petr, jmenovaný v dubnu roku 1830. Bratři poté na krátký čas přenechali sv. Martu učitelské kongregaci sester trinitářek, která se zde usadila koncem padesátých let 19. století (1858) s cílem založit školu. Již po dvou letech ale sestry, nazývané dnes Římské trinitářky, odešly kvůli nedostatečnému hmotnému zajištění, ačkoli jim ve sv. Martě nechyběla nová povolání. Ihned po odchodu řeholnic se správy opět ujali bratři trinitáři, a to až do zrušení řádů v Římě roku 1873, kdy budovu definitivně opustili.

Roku 1874 se sv. Marta znovu vrátila do konečného vlastnictví Apoštolského paláce a byla svěřena do užívání blízkému Vatikánskému semináři. Papež Lev XIII. navrátil hospic sv. Marty jeho původnímu účelu – na sklonku devatenáctého století, kdy mnoha italským městům hrozila epidemie cholery, sem povolal Společnost Dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul. Řím zůstal ušetřen cholerové nákazy, ale řeholnice poskytovaly péči o nemocným a poutníkům přicházejícím do Říma a formou ambulantního ošetření dětských pacientů slouží až dodnes.

Za druhé světové války se v budově na pět let usadili diplomaté ze zemí, které přerušily diplomatické vztahy s Mussoliniho vládou. Hospic však poskytl útočiště také mnoha Židům a válečným uprchlíkům. Teprve v poválečných letech začal sloužit také k ubytování kněží, které papež povolával do úřadů římské kurie. Nové využití budovy tak ukázalo na nutnost další rekonstrukce či spíše nové výstavby, která proběhla za pontifikátu Jana Pavla II. Ten r. 1996 stanovil, že ve zrenovované budově budou sídlit kardinálové – volitelé během konkláve. Do té doby totiž obývali nevyhovující místnosti v bezprostředním okolí Sixtinské kaple. Dům sv. Marty jim nyní poskytuje 105 apartmánů (složených ze studovny, ložnice a sociálního zařízení) a 26 jednolůžkových pokojů. Jeden z takových apartmánů – s číslem 201 – obývá i současný papež František.

Výše uvedený text (mírně zkrácen) i obrázek je převzat z tohoto zdroje: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=26096